Parthenon I.: Řecká dokonalost

Na nejvyšším a nejviditelnějším místě Posvátné skály stojí Parthenon, vrcholný výdobytek antické řecké civilizace. Tento monument není záležitostí jednoho umělce, ani jedné desítky let. Je to výplod celého lidstva, celé kultury. Nespočet generací usilovně pracovalo po celá staletí, aby dokázali vytvořit hmatatelný důkaz vývoje své civilizace v podobě chrámu bohyně Athény.

Současný Parthenon není první stavbou na tomto místě. Základy tzv. Starého chrámu, který byl zničen Peršany v roce 480 př. n. l. (ještě před svým dokončením), jsou viditelné dodnes. Byl rovněž z mramoru, avšak širší a delší než ten současný, se šesti sloupy na kratších stranách. Stopy ještě staršího chrámu než tohoto jsou rovněž dochované. Jinými slovy, před rokem 447 př. n. l. existovalo na tomto místě hned několik staveb věnovaných bohyni Athéně. V tomto roce Perikles pověřil zahájením stavby chrámu architekty Iktina a jeho spolupracovníka Kallikrata, architekta chrámku Athény-Niké. Ačkoli je patrné, že oba dva byli známí umělci, dohledem nad všemi pracemi byl pověřen Perikleův přítel Feidias, který byl to rovněž autorem sochařské výzdoby chrámu. Stavba samotná byla dokončena v roce 438 př. n. l. a v tomto roce mohli Athéňané poprvé spatřit sochu bohyně ze zlata a slonoviny. Z dochovaných dokumentů víme, že sochařská výzdoba nebyla dokončen ani o několik let později, v roce 432 př. n. l.

Zpočátku byla nazývána Parthenonem pouze čtvercová síň za celou, ve které byl uložen městský poklad. Od 4. století př. n. l. se název rozšířil na celou budovu, která byla před tím známá jako Velký chrám nebo pouze Chrám. Neví se, jaké obřady byly konány uvnitř Parthenonu a není o něm zmínka ani v souvislosti s Panathénajemi, protože peplos nesený procesím, byl přinášen xoanonu v Erechtheionu. Tudíž mohl být Parthenon spíš symbolem politickým a kulturním, protože – jak píše Thukydides – Perikleovou ambicí byla hegemonie Athén získaná prostřednictvím intelektuální a umělecké nadřazenosti nad ostatními.

Žádná rovná linie

Parthenon je kompletně postaven z pentelského mramoru. Jedná se o peripteros v dórském řádu a je 69,51 m dlouhý a 30,86 m široký. Na kratších stranách je 8 sloupů, na delších 17 o výšce 10,45 m, dohromady tedy 46 sloupů. Každý sloup má 20 žlábků (kanel) a po celé své délce nejsou svou šířkou stejné. Kousek nad základem se začínají dříky sloupů mírně rozšiřovat, aby se k hlavici sloupu opět zúžily. Toto zakřivení se nazývá entasis (tvar uzavřené závorky) a je to právě to, co dělá tuto stavbu naprosto výjimečnou.

Osa sloupů není kolmá ke své základně. Všechny linie se naklání směrem ke středu chrámu, nejpatrnější zakřivení je na krajích budovy, které mají sklon až 7 centimetrů. Toto zakřivení jednak dává budově větší stabilitu vůči případným zemětřesením a za druhé se tak vyrovnává s optickým klamem. Vysoké budovy totiž lidskému oku připadají, jako kdyby se na krajích směrem nahoru rozjížděly do stran, proto jsou sloupy mírně vtočeny dovnitř, aby nám připadaly v pravém úhlu. Další známkou dokonalosti jsou čtyři rohové sloupy, které by se mohly zdát užší než ostatní, proto je jejich průměr větší, zatímco vzdálenost od sousedních je menší vzdálenosti mezi ostatními.

Horizontální linie základové desky a schodů je mírně vyboulená. Uprostřed je výška schodů o 11 cm vyšší než na krajích a toto zakřivení je přeneseno na celou budovu až po střechu. Tímto se architekti vyrovnali s optickým klamem, který velmi dlouhé horizontální linie zobrazuje na okrajích vyšší a jako bonus vyřešili i problém se stojatou dešťovou vodou.

Co se s Parthenonem dělo dál?

Parthenon zůstal v dobrém stavu až do dob Římanů. Poškozování stavby začalo s příchodem křesťanské éry, kdy bylo za doby vlády Justiniána rozhodnuto o přetvoření velkých pohanských chrámů na křesťanské kostely. Takže Parthenon se stal kostelem Boží Moudrosti a později Panny Marie Athénské.  V roce 1204 jej Frankové během čtvrté křížové výpravy přetvořili na katolický kostel a po roce 1460 jej Osmanští Turci používali jako mešitu, dokonce k němu z jihozápadní části přistavěli minaret.

Nicméně největší škody utrpěl Parthenon od Benátčanů, kteří obléhali Turky drženou Akropoli. 26. září 1687 benátský dóže Francesco Morosini rozložil své vojsko na Filoppapově pahroku a bombardoval Akropoli. Dělová koule zasáhla Parthenon, což způsobilo výbuch střelného prachu, který si zde Turci skladovali a Iktinovo mistrovské dílo utrpělo nenávratné škody. A jako by toho nebylo málo, Morosini se pokusil sejmout některé sochy ze západního frontonu, které spadly na zem a rozbily se.

V roce 1802 lord Thomas Elgin, toho času velvyslanec Velké Británie v Istanbulu, obdržel sultánovo povolení sejmout „pár kamenů a nápisů“ z Parthenonu a dalších budov na Akropoli. Na jeho příkaz bylo vzato 14 metop, 17 soch ze dvou frontonů, téměř ¾ vlysů, jedna sloupová hlavice – kterou rozřezal na dvě části kvůli snazšímu transportu – a mnoho dalších. Všechny se dnes nachází v British Museum v Londýně.

Jakmile se ministryní kultury Řecka stala Melina Mercuri, promluvila o těchto mramorech na mezinárodní konferenci ministrů kultury ze 119 zemí, která se konala v Mexiku v roce 1982, a požádala o jejich navrácení. Od té doby až dodneška se řecká vláda stále snaží dosáhnout repatriace tzv. Elginových mramorů. Zatím však neúspěšně…

Chci na poznávačku do Athén

rnc-logo-color.jpg

Written by admin

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *