Druhá světová válka v Řecku: nakolik byl její průběh jiný než u nás?

8. května 2020 budeme slavit už 75 let od ukončení největšího světového konfliktu v dějinách lidstva, druhé světové války. Z dějepisu – a nejen z něj – si všichni pamatujeme její zásadní data, události i osobnosti. Nevím však o tom, že by se v našich školách nějak podrobněji zmiňoval válečný vývoj v Řecku.

Jak to tedy probíhalo tam a v čem se Řecko odlišovalo od střední Evropy?

Před válkou

Není bez zajímavosti, že se meziválečné období v Řecku neslo ve znamení neustálých tahanic o to, jaký režim zde bude vlastně nastolen. Ve 30. letech se mezi sebou mnohokrát vystřídaly vlády pravice i levice, až vše vyvrcholilo v roce 1936 nastolením pravicové diktatury. S vědomím a tichým souhlasem tehdejšího krále Jiřího II.

Z toho by se dalo vydedukovat, že Řecko s pravicovou diktaturou stálo na stejné straně jako fašistická Itálie a jako nacistické Německo. Dlouhou dobu to tak i bylo, dokud se – velmi zjednodušeně řečeno – Mussolini nezastyděl před dobyvatelskými úspěchy svého spojence Hitlera a neřekl si, že obsadí Řecko. Aby měl také nějaký ten územní zisk. Řecký pravicový vůdce Metaxas, jako spojenec, přece nebude protestovat a zemi Benitovi vydá.

Jenže v tom se Mussolini přepočítal. Poté, co vyvolal konflikt na řecko-albánské hranici, dal Metaxasovi několikabodové ultimátum, podle kterého měl svou zemi přenechat Italům. Metaxas, díky podlomenému zdraví už na sklonku svého života, ultimátum důrazně odmítl. To se stalo 28. října 1940 a tento den se stal pro řecký národ památným, dnes je oslavován jako státní svátek s názvem NE (OCHI). S nadsázkou říkám, že Řekové neoslavují konec druhé světové, ale její začátek.

Řecko ve válce

Po odmítnutí ultimáta se Řekové vydali bránit svou vlast na řecko-albánské hranice a dokonce se jim podařilo italská vojska zatlačit do albánského vnitrozemí. To samozřejmě neušlo pozornosti Hitlera, který Mussolinimu musel přijít na pomoc. 6. dubna 1941 vytáhli Němci proti Jugoslávii a Řecku. 27. dubna vstoupili do Athén a do konce května toho roku bylo Řecko obsazeno a rozděleno na tři okupační zóny (německou, italskou, bulharskou).

Jelikož Řecko bývalo a stále ještě je především zemědělskou zemí, a jelikož během každé války si zemědělské plodiny a zvířata zabavovala armáda pro sebe, není těžké se domyslet, že Řecko postihl obrovský hladomor. Tomu napomohlo i zastavení zásobování území ze zahraničí například obilím. Hladomor měl prý na svědomí asi 100 tisíc obyvatel.

Za povšimnutí stojí, že v tom stejném roce, tedy 1941, se dokázali zformovat řečtí odbojáři a začali organizovat protifašistické ozbrojené boje. V nich sehráli nejdůležitější roli tehdejší řečtí komunisté. V Řecku tak vznikly dvě hlavní partyzánské skupiny: pravicová a levicová. Tyto dvě skupiny byly klíčové v poválečném vývoji Řecka.

Partyzánům se dařilo natolik, že od léta 1942 začali svou zem postupně osvobozovat, začínali nepřístupnými horskými oblastmi. O rok později se již jednalo o souvislý pás svobodného území Řecka s vlastní vládou i samosprávou. Stále zde vůdčí úlohu hráli komunisté.

První kolo občanské války

Aby toho nebylo málo, v průběhu druhé světové války se Řekové dostali do vlastní občanské války! V ní proti sobě stály dvě skupiny odbojářů – pravicoví a levicoví. Po kapitulaci Itálie už totiž bylo zřejmé, že se zanedlouho bude jednat o budoucím směřování země, šlo tedy o hodně. Přikloní se Řecko na stranu východu – tedy Ruska – nebo na západ – k VB a USA?

Přesto, že se Řekové mezi sebou prali jako lvi, nakonec bylo na Jaltě rozhodnuto za ně… Což v podstatě vyvolalo druhé kolo občanské války na přelomu roku 1944 a 1945.

Německá okupace Řecka se chýlila ke konci už v srpnu 1944, kdy Hitler nařídil stahování svých vojsk. Ústup začal v září a byl z velké části dokončen na začátku listopadu. Z Athén Němci odešli v noci ze 13. na 14. října 1944.