Athény: Fascinující minulost a pohodová současnost

Hlavní a zároveň největší město Řecka je velkým tahákem pro milovníky starověku a to především klasického období. Ale Athény, to není jen Akropolis, vznik demokracie, Sokrates a Aristoteles. Jsou to i byzantské kostely, osmanská mešita a hamam, stopy po éře řeckého království a moderní architektura na okrajích města.

Historie města a její stopy

Počátky historie Athén jsou zahaleny mlhou dávné minulosti, v níže se stírají hranice mezi skutečností a mýtem. Nicméně podle archeologů je jisté, že lidské osídlení se na svazích Akropole objevilo již v mladší době kamenné (4. tisíciletí př. n. l.). Nálezy z rané a střední doby bronzové jsou již četnější a dokládají existenci budov jak na vrcholku Akropole, tak i na jejích svazích. Z pozdní doby mykénské (13. stol. př. n. l.) se nám dodnes zachovaly tzv. kyklopské hradby obklopující Posvátnou skálu, stejně jako terasy a cesty do královského paláce.

Významní polomýtičtí králové Athén jsou nám známi pod jmény Kekrops, Erechtheus, Aigeus a Theseus. Všichni sídlili v paláci na Akropoli, na místě, kde byl založen Erechtheion a někteří z nich zde byli i pohřbeni. Zdá se, že během vlády Kekropa byl ustanoven patronát bohyně Athény – namísto původního boha Poseidona – a bohyně tak dala městu své jméno. Za hlavního zakladatele města je považován Theseus. To on osvobodil Athény z krvavé povinnosti, kterou byly zavázány Minoovi, králi Kréty.

Erechtheion
Propylaje

Následující staletí se neobešla bez politických nepokojů, které se týkaly zejména sporů aristokratickými vlastníky půdy a bohatými obchodníky a řemeslníky. Nakonec se v roce 594 př. n. l. objevil na politické scéně moudrý Solon a představil nové politické zřízení, na agoře založil městskou radu 400, lidová shromáždění a lidový soud. Toto zřízení víceméně fungovalo i v době, kdy se chopil moci Peisistratos (560-528 př. n. l.). Tento bystrý muž sice vládl jako absolutní vládce (tyran), ale zastával se chudých, podporoval umění a literaturu a ozdobil město mnoha monumenty. Na Akropoli, která byla v té době přetvořena ze sídla krále na místo náboženských obřadů, postavil bránu a založil stavbu Starého chrámu bohyně Athény, jehož ruiny leží v sousedství Erechtheionu. Kleisthenes, který nastoupil po Peisistratovi, dokončil Solonovu legislativu, navýšil počet radních na 500 a připravil půdu pro Periklovu demokracii.

V roce 490 př. n. l. se perský král Dareios rozhodl potrestat Athéňany za to, že podporovali vzpouru Řeků na maloasijském pobřeží proti Peršanům. Jeho obrovská armáda dorazila k Marathonu, kde ji čekali Athéňané vedeni vojevůdcem Miltiadem a s podporou pouhých 1000 Platajských v této bitvě slavně zvítězili. O deset let později se Peršané vrátili, tentokrát pod velením jejich nového krále, Xerxa. Po bitvě u Thermopyl vtrhli do Athén, které již byly evakuovány. Zapálili Akropolis a všechno zničili. Xerxes později obsadil horu Aigaleo, aby měl dobrý výhled na námořní bitvu v průsmyku u Salamíny. Nakonec byl však svědkem zničení svého loďstva athénskou flotilou pod velením Themistokla. Ten potom opevnil město a Pireus neproniknutelnými hradbami, v Pireu vybudoval přístav a povznesl Athény na úroveň námořní velmoci.

Poté se na scéně objevil Perikles, který „se blyštil a hřměl“, když mluvil a „hnul celým Řeckem“. Perikles byl zvolen lidem v roce 461 př. n. l. a zůstal u moci až do své smrti v roce 429 př. n. l. Pod jeho vládou dosáhla moc města a především jeho kultura, umění a literatura svého slavného vrcholu a současně byl ustanoven i demokratický režim. Ovšem co Perikla učinilo nesmrtelným, byly stavby nádherných památníků na Akropoli, které stále fascinují i současný civilizovaný svět. Takže když mluvíme o starověkých Athénách, automaticky mluvíme o Zlatém věku Periklově. Tehdy byla Akropolis jednou velkou svatyní, které vládla Athéna, bohyně moudrosti, umění a řemesel a také míru. Měla však i svou válečnou podobu, která dala městu vítězství nad Peršany. Mezi Erechtheionem a Propylajemi stála její obrovská bronzová socha (16 m vysoká podle dochovaných informací), dílo sochaře Feidia.

Model Athén klasického období
Hefaistův chrám na agoře

Toto úžasné století plné výher, slávy a intelektuálních úspěchů skončilo konfliktem mezi Athénami a Spartou, tzv. Peloponéskými válkami (431-404 př. n. l.), které pro Athény skončily porážkou. Městský politický život byl přerušen, námořní a vojenská moc byla zlomena, celé Řecko bylo zdecimováno a zničeno. Přesto však měly Athény i nadále kulturní vliv, jehož zástupci byli Platon, Xenofon, Praxiteles a Demosthenes. A byla to tato kultura, která později nadchla i Alexandra Velikého. I když Athéňany a jejich spojence porazil v bitvě u Chaironeie (338 př. n. l.), respektoval a ctil Athény, dokonce po bitvě u řeky Graniku poslal do města svůj válečný štít, aby byl pověšen na kladí Parthenonu.

V roce 146 př. n. l. si Řecko podmanili Římané. V raných dobách římské nadvlády Athény trpěly, zejména když Sulla (86 př. n. l.) zničil město i přístav Pireus a odvezl bezpočet uměleckých děl s sebou do Říma. Avšak naopak během dob císařství a především ve druhé polovině 2. století n. l. si Athény opět užívaly vzestup na výsluní. Město bylo ozdobeno mnoha monumenty, chrámy, akvaduktem, z nichž dodnes se dochovala římská agora, Hadriánova knihovna, Olympeion, Odeon, a to vše hlavně díky obdivovateli řecké kultury císaři Hadriánovi, stejně jako díky občanu Athén Herodotu Attikovi. Uzavření filozofických a rétorických škol během vlády byzantského císaře Justiniana v roce 529, ukončilo slávu Athén a postupně se z nich stalo provinční město.

O jejich osudu v dalších staletích toho mnoho nevíme, Byzantská říše jim věnovala jen málo pozornosti. Z tohoto období najdete v Athénách raně křesťanské kostelíky, jako například Kapnikareas na ulici Ermu, Zesnutí Panny Marie na náměstí Monastiraki nebo Agios Eleftherios vedle Metropolitního chrámu. Frankové, Katalánci, Benátčané, Florenťané a Osmanští Turci, kteří poté Athénám vládli po různá časová období, neměli tušení o historickém významu města a na jakém posvátném místě, Akropoli, si postavili své paláce a harémy, kanceláře a arsenály. Války a ignorace vedly k nevratným škodám na mistrovských pracích antického Řecka. K největšímu poškození přispěl výbuch střelného prachu uloženého v Parthenonu v roce 1687, ale i ruka lorda Elgina, který nechal osekat sochy a reliéfy z budov na Akropoli a odvézt je do Londýna. Válka za nezávislost odstartovaná v roce 1821 vedla k uznání samostatného Řecka. Když byly Athény prohlášeny za hlavní město nově založeného řeckého státu, v roce 1834, neexistovalo zde víc než pár set obyvatelných domů pro asi 2000 obyvatel, a na Akropoli byla jen halda sutin.

Úklidové a restaurační práce byly započaty ihned. Athény se rozrostly – nejdříve pomalu, po roce 1921 pak překotně – a staly se megapolí, která spolu s Pireem čítá okolo 5 milionů obyvatel. Z doby prvního Řeckého království najdete stopy v podobě dnešní budovy parlamentu na Syntagmě, Národní někdejší Královské zahrady či výstavních bulvárů Panepistimiu, Ermu, Vasilisis Olgas a Vasilisis Sofias v blízkosti Syntagmy. Nejvýraznější architektonické počiny současnosti najdeme v podobě komplexu sportovišť vybudovanému k příležitosti LOH 2004.

Olympeion
Výbuch na Akropoli v roce 1687
Dnešní Athény čítají téměř 5 milionů obyvatel

Současnost

Athény jsou dnes největším městem na Balkánském poloostrově, je to město přelidněné, chaotické a posprejované. Vládne zde však typická jižanská pohoda, v tavernách na vás dýchne přátelská atmosféra a v historickém centru daleko od silničního provozu si budete připadat jako na některém z mnoha řeckých ostrovů. Když přimhouříte oko nad laxním dodržováním jakýchkoliv pravidel a nad klasickým jižanským nepořádkem, Athény vás jistě ohromí.